Jak jsme si pořídili "Velkého švýcara"

Na sklonku léta 2009 nás smutné okolnosti přiměly k důležitému zamyšlení. Byli jsme totiž postaveni před otázku, zda mít či nemít psa. Rozhodnutí okolo nás proběhlo poměrně svižným tempem a nechalo nám stručnou odpověď ANO. Ale kdy a jakého?

Dohodli jsme se, že budeme vybírat pozvolna a pečlivě a časem si tak toho pravého pejska domů jistě přivedeme. Následovalo pročítání encyklopedií, virtuální listování internetem a inspirující diskuze s kamarády na téma "Nejlepší pes pro vás je...". Rozhodnutí ovšem stále zůstávalo na nás, a tak jsme se na chvíli zastavili a promysleli, co vlastně od psa očekáváme a zároveň co mu můžeme sami nabídnout.

Na vzhledu nám příliš nezáleželo, snad jen aby nebyl moc malý (tato obava se ukázala jako naprosto zbytečná). Přáli jsme si psa přátelského, veselého, chytrého a učenlivého a sebevědomého. Věděli jsme následující:

• bude muset bez obtíží zvládnout časté trajdání autem i hromadnou dopravou

• bude muset dobře snášet naše přátele i s dětličkami a psíky všech možných nátur a ras

• měl by být dostatečně vytrvalý, obratný a otužilý, aby zvládl vycházky i v náročném terénu (nemohli bychom mít však pejska, který by byl bez každodenní  intenzivní práce naprosto nešťastný)

• výcvik by měl znamenat společnou zábavu, nikoliv otravu, trápení a stres pro všechny zúčastněné

V neposlední řadě jsme si přáli respekt budícího hlídače, aniž bychom museli trnout hrůzou, že si děti přijdou přes plot pro pár jablíček. Na konec jsme vyloučili plemena pyšnící se hustou dlouhou srstí, to aby pes v naší vytápěné boudě nestrádal.

Ejhle, měsíc se na obloze nafoukl a zase splaskl a my si vezli domů sametové tříbarevné stvoření. A stvoření, spokojeně schoulené cestou do nového domova, celou svou desetikilovou pravidelně odfukující bytostí jednoznačně chválilo náš skvělý výběr!

Velký švýcarský salašnický pes